:: Galerie ::
:: Výstavy ::
Při příležitosti poslední souborné výstavy jeho díla, která se uskutečnila ještě za Laškova života, v roce 1982, uvedl významný český umělecký kritik Miroslav Lamač, že "…mnohé jeho obrazy patří k závažným dílům českého malířství po druhé světové válce a svou vnitřní poctivostí, stejně jako uměleckou kvalitou se vyrovnají pracím autorů mnohem zvučnějších jmen…" a že "…nikdy neváhal vzdávat se vydobytého názoru, z něhož by mohl pohodlně těžit, zůstával otevřený všemu novému, vstupoval na neznámá území v době, kdy jiní v jeho věku se dávno vzdali všeho rizika a jen opakovali a množili již jednou dosažené…".Hned první obrazy z roku 1931, které Pavel Laška namaloval jako vzpomínku na předchozí pobyt na bretaňském pobřeží v Dinard, svědčí o tom, že si mladý malíř stanovil pro svou uměleckou dráhu jakýsi osobní úkol. Ten měl několik cílů. Vyvarovat se konvenčního vnímání skutečnosti a konvenčního způsobu malby, dbát na to, aby obsah díla odpovídal nějaké významné zkušenosti, hlubšímu citovému poznání a pravdivé emoci. Také se snažil pokaždé znovu "od počátku" hledat k tomuto obsahu svobodné tvary, barvy a linie, které by ji přesvědčivě vyjádřily. Nechtěl vycházet z předem daného stylu a tomuto stylu obsah díla přizpůsobovat. Tvorba Pavla Lašky ze třicátých let tak jen volně patří do širšího rámce doznívání lyrického kubismu. Později se dotýká i surrealismu, který byl ve druhé polovině třicátých let v českém umění nejvýznamnějším projevem, v němž se odrážela dramatická situace doby. Významnou kapitolou je Laškova tvorba ze čtyřicátých let. Po sérii prací, v nichž čitelnou obrazovou alegorií reaguje na dobu okupace, vytvořil řadu obrazů, jejichž tématem je nějaká, většinou dramatická, událost v krajině. Pro její vyjádření nalezl osobitý malířský způsob, založený na účinném ikonickém znaku krajin a krajinných prvků. A také předmětů a někdy i lidí, do krajin umístěných. Pro větší emotivní účinek používal Laška ve skladbě obrazu záměrně kontrastní prvek - jakýsi cizí útvar. Tím mohla být osamocená strukturní barevná skvrna nebo nápadný malířský tvar, který vyzařoval, ve srovnání s ostatní malbou, určitou agresivitu. Takové obrazy byly osobním Laškovým přínosem české krajinomalbě ze čtyřicátých let, do níž celkově dobře zapadají výrazem tísnivé atmosféry doby. Tu dokázal vyjádřit díky velkému citu pro významové a emotivní působení jednotlivých barev. Svěží, nezvyklá a působivá barevná skladba je dalším charakteristickým rysem, kterým se vyznačuje Laškova tvorba.
Po roce 1948, kdy byla státem prosazována estetika socialistického realismu, se Pavel Laška, jako mnoho dalších umělců, uchýlil s vlastní tvorbou do soukromí. V komorních studiích zátiší a krajin si ověřoval nové možnosti moderních výtvarných prostředků. K opětovnému rozmachu tvorby docházelo až koncem padesátých let. V nepřehledné situaci, která tehdy vznikla z obecné potřeby rychle se vyrovnat s novými směry ve vývoji západního umění, o kterém bylo navíc málo nesoustavných informací, se umělci obraceli nejčastěji k přírodě a smyslově vnímané skutečnosti. Ve způsobech jejího ztvárnění se nejvíce prosazovala expresivní deformace tvarů i barevného podání, která rychle otevírala cestu ke svobodné mluvě samotných prostředků výtvarné formy. Ty pak brzo mohly sloužit pro celou různorodou škálu vyjádření reakcí člověka na okolní svět. Nastupující generace mladých umělců, nezatížená natolik uměleckou zkušeností, si rychleji osvojila nově objevené tendence západního umění - informelu, abstrakce pařížské školy padesátých let - a s jejich jazykem si ztotožnila své životní pocity a významy. Pavel Laška patřil ke zralé generaci umělců a problémům formy nemohl dát přednost před autentickým obsahem. Svět, tak jak ho pociťoval, byl plný neklidu, vyvolával pocit latentního ohrožení a mírného chaosu. K vyjádření takovýchto věcí Laška několikrát originálně využil expresivní formy a gestického smyku, častěji pak principu barevného kontrastu. Mnohokrát to byl i protiklad černé a bílé části jedné plochy nebo kontrast černobílého, hrozivého, "cizího" tvaru k ostatní barevné ploše, která hostila město jako znak přítomnosti lidí, město symbolizované meandrem zalomených čar. Vnímání jednoty světového celku prostřednictvím některé jeho mikročásti, jakou může být například zátiší, předpokládá schopnost intuitivně pochopit iracionální obsah určité výrazové, barevné a tvarové, "deformace" zobrazovaného předmětu. K takovému uspořádání směřovala Laškova zátiší se zvláštní matissovskou monumentalitou barevné intonace nebo postupné zjednodušování expresivního tvaru k téměř abstraktnímu barevnému znaku, jako je tomu v cyklu Plakánek. České umění si v letech 1960-1964 osvojilo úplný rozsah výrazových prostředků tehdejšího moderního evropského umění. Tím se mu otevřela možnost aktivní účasti na řešení aktuálních otázek světového umění a na uměleckém poznávání světa v jeho komplexnosti. Sem patří také osobitý příspěvek tvorby Pavla Lašky. V jeho tvorbě z poloviny šedesátých let se postupně objevuje veselejší tvář světa v protikladu k jinak stále dramatické světové zkušenosti. V obrazech z té doby je vystupňována dynamika formy k neobvyklé intenzitě. V řešení prostorového rastru barevných polí, zejména některých obrazů z "venkovského" cyklu, je navíc dokonale využito schopnosti barevného kontrastu vyvolat emoci a poetickou představu. V některých z nich se ozývá vzdáleně, a v českém umění vzácně, příklad Paula Kleea. Do této sféry patří i závažný obraz Válečník a Tajuplná zahrada. V obrazech Faunovo odpoledne a Střetnutí je naléhavosti obrazového sdělení dosaženo osobitým pochopením abstraktního expresionismu. V tomto období se Laškova tvorba rozrůstá i kvantitativně.
V roce 1962 také uspořádal první poválečnou výstavu obrazů z let 1942-1962 a v roce 1965 pak retrospektivní výstavu tvorby z období 1930-1965, kterou připravil Laškův bývalý žák, později přítel a významný historik a kritik moderního umění Jiří Padrta.V dosavadním díle Pavla Lašky bylo obsaženo mnoho předpokladů a potencionálních hodnot, které byly rozvinuty až po roce 1965. Byly to zejména hluboký cit pro hodnoty barev, cit pro význam geometrie ve skladbě elementárních ploch v obraze a odedávné chápání obrazu jako svébytného předmětu. V obsahové rovině to bylo především porozumění věcem a jevům v rámci velkého světového pohybu. K realizaci nových myšlenek došlo v souvislosti s návštěvou dvou významných výstav, které se konaly v roce 1964 - Documenta III v Kaselu a amerického malířství v Gentu. Řada obrazů Pavla Lašky ze druhé poloviny šedesátých let patří k významným dílům českého malířství. Jsou to zejména kompozice s reliéfními plochami, založené na měkce geometrickém skladebném vzorci, jejichž hlubším obsahem bylo nalezení velké "klasické" rovnováhy a harmonie pomocí moderní senzibility. Ve své době jsou v českém umění zcela unikátní obrazy barevných polí, které představují osobní tvůrčí interpretaci "filozofické" abstrakce, jejímiž hlavními představiteli byli Barnett Newman a Mark Rothko. V nich se Laška dotkl absolutních hodnot intuitivního poznávání jednoty světa a to formou, která odráží "nový básnický úžas" (J. Padrta). V letech 1969-1970 bylo Laškovo dílo právem zařazeno do souboru československého moderního umění pro mezinárodní výstavy v Itálii (Bologna), ve Spolkové republice Německo (Berlín) a v Jugoslávii. V závěrečné fázi tvorby, z konce sedmdesátých a počátku osmdesátých let, uplatnil Laška svobodnou básnickou imaginaci, s níž se obracel převážně ke krajině svého dětství.
Díváme-li se dnes objektivně na výsledky padesáti let Laškovy tvorby a na jeho místo v celku českého umění, řadí se nám ke skupině autorů, kteří přes sepjetí s aktuálními problémy doby, dokázali udržet svou individuální stopu. Průběh vnitřních proměn a směřování Laškova díla patří k procesu hlavního vývojového pohybu českého umění v letech 1930-1980, které navíc obohatil osobitým a původním přínosem.
V současné době vychází knížka o životě a díle Pavla Lašky. Knížku můžete oblednat na
info@pavellaska.cz